Historie a podstata Aikidó   

   Aikidó jako samostatné bojové umění bylo vyvinuto teprve na přelomu našeho století mistrem Uešibou Morihei, který vycházel z Aikidžucu. Pokud chceme poznat skutečný původ Aikidó, musíme se proto alespoň částečně seznámit s historií Aikidžucu.
   Toto umění lze popsat jako technikun (džutsu) koordinovaného, spojeného, harmonizovaného či koncentrovaného (ai) vědomí, duše či ducha (ki).
   Pokud jde o rannou historii této metody, je zaznamenáno, že více než před 700 lety existovala na sever od hory Fudži škola budo, starého bojového umění. Tato škola se specializovala na učení Aikidžucu, které bylo udržováno v tajnosti a omezeno vždy jen na několik žáků, většinou z řad staré šlechty. Toto umění má svůj původ v Kendžucu, či šermu, a postupně se stávalo uměním nadřazeným Džudžucu.
   Výrazy aiki (stejně jako džu) zmanená princip, způsob užití těla coby zbraně v boji, způsob úspěšného provedení techniky proti soupeři. Ústřední ideou aiki je užití koordinované síly ki (vnitřní energie) v harmonii (ai) s rozličnými požadavky a okolnostmi boje. Smíšením obráncovy vlastní strategie se strategií soupeře bylo možné nad ním i celým bojem získat úplnou kontrolu, čímž je dosaženo prvotního účelu boje: podrobení soupeře. Je těžké říci, do jaké míry byly tyto výsledky za starých časů dosahovány, protože většina škol Aikidžucu, které rozvinuly techniky a strategie upotřebitelné v opravdovém boji, zanikla.
   Mezi těmito starými školami byla nejznámější Daitórjů. Podle moderního znalce budžucu, pana Tomikiho z Kodokanu, rukopisy instrukcí jistých tajných bojových umění (den-sho), sestavené ve feudální éře, ukazují k Aikidžucu, praktikovanému touto školou už v době Kamakura (1185-1333). Škola sama byla prý založena Minamoto Yoshimitsu-em (zemřel 1120), více známého coby Zoshitsune, a umění bylo praktikováno válečníky klanu Minamoto několik století před tím, než bylo "zděděno" rodinou Takeda (součást vojenského klanu Aizu). Legitimním učitelem umění, odvozeného z Aikidžucu, podle japonského systému hierarchického předávání pokrevním poutem, adopcí či afiliací, byl mistr Uešiba Morihei, zakladatel Aikidó. Začátek této specialní školy Aikidžucu, Daitórjů, je spjat se šestým synem císaře Seiwa, princem Sadasumi, žijícím v 9. století. Pokud jde o metodologii této školy, píše mistr Uešiba Kisshomaru (syn Uešiby Moriheie) toto: "Její historie je hluboká a množství technik je značné."
   O tom, jak byl koncept ai skutečně ztělesněn ve starých technikách Aikidžucu praktikovaných školou Daitó, nevíme dnes nic. Krása a působivá účinnost metody jsou však zřejmé v moderních interpretacích technik, praktikovaných školami Aikidó. Sledujete-li tyto techniky použité proti jednomu, nebo více, soupeřům, ať již ozbrojemým, či nikoli, není obtížné pochopit, proč bývalo Aikidžucu považováno za umění předčící Džudžucu.
   Mistr Uešiba Morihei byl opravdu posledním reprezentantem těchto škol Aikidžucu, které naposled skrze něho přežili z feudálních dob do 20. století, byť v modifikované formě. Jeho Aikidó obsahuje veliké množství technik, kterými lze snadno a rychle dosáhnout podrobení soupeřů.
   Kromě Uešibovy Aikikai So-Hombu (Hombu dožo) v Tokiu existují další školy, přímo či nepřímo ovlivněné mistrem Uešibou: Yoshinkan Institut (vede mistr Gozo Shioda), Yoseikan (mistr Mochizuki), Korindo (mistr Hirai) a Judo škola Kodokan, kde Aikidó vyučuje mistr Tomiki. Větve škol Daitó a Takeda (v době M. Uešiby ji vedl Sókaku Takeda) se rovněž zabývají principem aiki.
   Techniky Aikidó jsou ve své strategické dimenzi založeny na relflexivním konceptu aiki, to jest, na totální koordinaci obráncovy reakce na vedený útok. V Uešibově metodě však nejde jen o koordinaci ve strategickém smyslu, koordinace není nazírána jen jako prostředek získání jednoho, čili omezeného, cíle, inteligentním použitím přírodních a anatomických zákonů, protože to by omezilo hodnotu a význam principu a technik na problém samotného boje. Takovéhoto omzeného cíle lze samozřejmě dosáhnout snadno a rychle užitím technik džu a wa, nebo agresivní technikou starých jednostraných technik přímého útoku, nezabývajících se do větší hloubky soupeřovou strategií (go).
   Neboť Uešiba dále toužil vyvinout integrovanou lidskou osobnost, plně vyváženou, v neustálém stavu harmonie, adoptoval staré techniky aiki, se snahou vymyslet pružné nástroje, za jejichž pomoci by jeho cíle šlo uskutečnit. Jeho vysněný typ harmonie je velice těžké získat. Techniky džucu, vymyšlené pro boj, byly úmyslně omezeny právě kůli jejich specializaci. (Mistr Kano musel čelit stejnému problému, který vyřešil modifikací Džudžucu technik a jejich přesunutí z dimenze Džudžucu do dimenze Džúdó .) Uešiba v souladu s komplexnějším pojetím principu aiki rovněž modifikoval staré džucu a vytvořil novou metodu, již nazval Aikidó.

           Autor neznámý