Historie a vznik Aikidó   

   Je-li aikidó cestou harmonie, naskýtá se otázka, s kým nebo čím je třeba harmonie dosahovat. Odpověď je jednoduchá a velmi široká zároveň: harmonie je třeba dosahovat se vším, se sebou samým, s kýmkoli dalším, s přírodou - rostlinami i živočichy, s prostředím. (Třeba v autobuse mohu usilovat o to, abych stál pevně, odrážet nerovnosti pohybu dopravního prostředku.)
   Aikidó je jedním z nejmladších japonských bojových umění. Jeho historické kořeny jsou však velmi dávného data. V 9. století jeden ze samurajů rodu Minamot, Šinar Saburó Jošimicu, vytvořil Daitórjů aikidžucu, předchůdce aikidó. Jednotlivé techniky budoucího aikida si postupně předávaly příslušníci, rodu Minamoto, až k muži jménem Sókaku Takeda, který začal učit aikidžucu v roce 1905 na ostrově Hokaidó. Ke vzniku aikidó ale přispěla také šermířská škola Katori, jež se datuje do 15. století a byla zařazena mezi kulturní památky. Dodnes vyučuje nejen boj mečem, ale také boj tyčí (v aikidó rovněž zastoupen) a kopím.
   Z Daitórju nevzniklo jen aikidó, ale také japonské Šorindži kempó a korejské hapkidó, neboť jejich zakladatelé studovali u Sókaku Takedy. Také jeden z žáků zakladatele džudó, Širó Šida, zvaný později Sugata Sanširó a proslavený pod tímto jménem dokonce i v románu stejného názvu, studoval Daitórjů, proto lze říci, že i džudó bylo zpětně ovlivněno touto školou.

   Sókaku Takeda byl samuraj, skutečný bojovník, ztělesnění dávných válečných tradic. V době, kdy se s ním seznámil Morihei Uešiba (1883-1969), byl pravděpodobně v Japonsku největším odborníkem na umění boje. Žil za éry Meidži, vybojoval řadu soubojů na život a na smrt jako člen tělesné stráže soudců a velitelů policie. Připisuje se mu i založení skupiny jakuza, samurajů přeměněných na gangstery. Jeho chování bylo strohé, jak se očekávalo od samuraje, a vždy nosil řadu zbraní skrytých ve svém oděvu. Odmítal veškeré nápoje a potraviny, které nepřipravil osobně jeho žák, neboť se obával, že by mohl být otráven. Proto si přinášel na návštěvu i zákusky a čaj. Byl neustále ve střehu, dokonce i ve svých 80 letech. Jeho vyučováním se v roce 1905 aikidžutsu poprvé dostalo mimo rod Minamoto.
   V té době působil na ostrově Hókkaidó jeden z jeho nejslibnějších žáků, Morihei Uešiba. Japonská vláda zamýšlela zproduktivnit tento řídce osídlený ostrov, proto zorganizovala kampaň k přesídlování na Hókkaidó. Uešiba zde vedl skupinu osadníků se zaměřením na těžbu dřeva a pěstování máty peprné. Jako jiní velcí mistři bojových umění brzy pochopil, že vskutku kritické střetnutí člověka není ve fyzickém boji, ale spíše ve vnitřní konfrontaci se silami, jež odvádějí člověka od harmonie s duchem vesmíru.
   Aikidžucu bylo válečným uměním zaměřeným na vítězství ve skutečném boji. Poté, co Morihei Uešiba obdržel povolení vyučovat Daitórjů aikidžucu od Sókaku Takedy, došlo k určité změně dimenzí aikidžutcu tak, jak to odpovídalo celkovému vývoji v japonské společnosti. V japonských bojových uměních již od roku 1603, kdy skončilo období válek o tzv. sjednocení Japonska, docházelo ke změně: více důrazu bylo kladeno na rozvoj vůle a na výchovné zaměření než na samotné ničivé aspekty. Daitórju se však nezměnilo, je to uzavřená válečná škola, v níž se Uešiba naučil skutečné válečné technice. Aikidó nemá s aikidžucu nic společného, s vyjímkou technického aspektu, a i ten je ve značném rozsahu upraven. Myšlenkové pozadí je naprosto odlišné. Na nejvyšších úrovních výuky aikidó je cílem najít vzájemnou souvislost s energií uvádějící do chodu celý vesmír. Název aikidó se postupně vyvinul a začal používat až po druhé světové válce.
   Pod vlivem M. Uešiby, který je známý mezi všemi aikidisty jako Ó-sensei (velký učitel), se aikidžucu změnilo v aikidó. Ó-sensei fyzickou praxi povznesl na úroveň disciplíny duševní a duchovní, o níž předpokládal, že je v těsném spojení s přírodou a má formy, podobně jako příroda, bohaté a přizpůsobivé. Hluboká jednota aikidó vychází z reality, z povahy věcí a zákonů, které je ovládají. Technika boje (džucu) má za cílů pouze zabít, zatímco cílem bojových umění (dó) je formovat osobnost. Opravdový praktikant aikidó je ten, kdo se nespokojí s pouhým ovládnutím techniky, ale kdo neúnavně postupuje na cestě (dó) k odkrývání své vlastní povahy a odstraňování nedostatků charakterových i dalších.
   Dó značí neustálé putování, je to cesta bez konce. Síla či mohutnost člověka nesídlí v jeho těle, ale je tvořena i silou charakteru, ducha. Proto aikidó nehledá jen fyzickou sílu. Technika je nástrojem cvičení, nejdůležitější je stát se co nejdokonalejším člověkem a pokračovat v činnosti směrem ke shodě a vzájemnému porozumění mezi lidmi. Morihei Uešiba byl ostře zaměřen proti válce, podobně jako jiní velcí mistři japonských bojovích umění skupin budó, a přál si mír a blaho lidstva.
   Jeho texty ukazují, že tato disciplína byla vytvořena, abychom se dali určitým směrem. Aikidó zmanená zharmonizovat se s energií (ki), díky které funguje vesmír. Ai znamená harmonii. Jestliže budó je válečná cesta rytířství, pak je aikidó bojovým uměním. Postoje mentální i fyzické, které aikidó formuje, však umožňují dosáhnout vítězství mírovou cestou.
   Jako metoda sebeobrany se aikidó označuje za disciplínu spíše mentální než fyzickou. Účelem tréninku v bojových uměních je především integrovat mysl a tělo tak, že pracují v dokonalé harmonii, tzn. také účinně; jen tehdy je možné překročit formu. V okamžiku, kdy se vyskytne útok, již není čas připravovat si formu - je nutno jen jednat.
   Bohatství aikidó je takové, že mnoho technických a filozofických aspektů můžeme jen tušit. Je třeba mít určité spojení s filozofií aikidó, ale ne proto, aby nás blokoval, nýbrž abychom ji mohli využívat. Tělo by mělo vyjadřovat to, co chceme říci, tedy plnit signální funkci. K udržení obecné pružnosti a obecné zdatnosti je aikidó výtečné. Ale zisk je značný i v úrovni sebeobrany a v hledání sebe sama. Od okamžiku, kdy jsou koši (kyčle) a hara (centrum energie v těle umístěné v oblasti pánve) správně ustaveny a užívány, máme možnost uchopit a ovládnout problémy života tím nejlepším a nejadekvátnějším způsobem.
   Zpočátku je pro aikidó charakteristická převážně práce fyzická - soubor pohybů po kruhu či spirále, které vedou k uvolnění těla a přinášejí jisté pocity umožňující každému nalézt určitý střed, rozvíjet osobnost a vztahy s partnerem, a to jak bojové tak mimobojové. Úcta, velkomyslnost, přímost, opatrnost a spontánost jsou od výcviku neoddělitelné. Je třeba dosáhnout pokroku v bojové oblasti a také lidsky pochopit, odkrýt některé principy, jež jsou potřebné k tomu, aby člověk rozvíjel svůj vnitřní život.
   Začátečník by měl zůstat co nejpřirozenější, vybízet s radostí k fyzickému kontaktu a rozvíjet se se zřetelem k technice protivníka. Aikidó je cvičení napomáhající individuálnímu rozvoji a humanistické výchově. Cvičit je však třeba s velkou vážností.
   Únava musí být pociťována jen v rozumné míře. Uvádí se, že aikidó, cvičíli se správně (bez velkých svalových kontrakcí), lze provádět bez únavy třeba celý den.
   Své první dódžo (místnost pro cvičení bojových umění) otevřel M. Uešiba v roce 1920 v Kjótó. V té době jednotlivé techniky ještě neměly pojmenování. Až do konce druhé světové války bylo cvičení výsadou členů císařského dvora, případně i dalších lidí, kteří však museli mít (jako předpoklad přijetí) doporučení dvou významných osobností japonského kulturního či veřejného života. Poté byli aikidó zpřístupněno veřejnosti. Po roce 1953 začíná šíření aikidó do ciziny.
   Řídící organizací celosvětového dění je Mezinárodní federace Aikidó (IAF). Jejím prezidentem je současný dóšú Kiššómaru Uešiba, syn zakladatele aikidó. Rodina Uešiba řídí tradičně tento hlavní směr aikidó, přestože existují i nekteré skupiny další. Je však třeba si uvědomit, že všechny školy aikidó mají tentýž původ a že učení Moriheie Uešiby bylo interpretováno jeho žáky, kteří ve svých školách zdůrazňovali aspekty jež pokládali za nejvýznamější.
   Do Evropy se dostalo aikidó před více než třiceti lety, a to do Francie. První veřejná ukázka a trénink v naší republice se pod vedením předsedy IAF G. Veneriho uskutečnila uskutečnila v Praze v roce 1986. Od té doby se u nás konají stáže aikidó několikrát ročně pod vedením zahraničních mistrů. Ve většině zemí Evropy působí trvale japonští mistři, zatímco evropané studují aikidó přímo v Japonsku, někteří i po dobu deseti let.
   V Čechách je zastřešující organizací Česká Asociace Aikido.