!! UPOZORŇUJI, ŽE TENTO TEXT NENÍ URČEN PRO OSOBY NESNÁŠEJÍCÍ PŘEDSTAVU INJEKČNÍ JEHLY NEBO KRVE!!

Dnes jsem se měla dostavit na odběr krve kvůli sedimentaci. Oproti normálním zvyklostem se tak mělo stát na kožním oddělení. Dostavila jsem se v půl osmé, kdy akorát otevřela poliklinika. Sestra už tam byla, paní doktorka ještě ne. Už cestou jsem nečekala žádný zázrak, sestra se včera netvářila nijak nadšeně z toho, že bude muset odebírat krev. Říkala jsem si, že sestry z kožního asi nejsou zvyklé brát krev, takže jsem tušila, že nebude mít trénink a já budu pokusný jehelníček.

Skutečnost předčila má očekávání. Když jsem si vyhrnula rukávy, sestra zůstala zkoprněle stát a zmohla se akorát na: "A jiný žíly nemáte?" Odkázala jsem ji na výrobce. Pak nevytáhla jehlu, ale ševcovské šídlo. Už předem mě varovala, že když mě nenapíchne poprvé, tak že mě pošle někam jinam, a hned se mě zeptala, jestli se mi nedělá špatně. Pak si to začala vyměřovat a škrtit a pumpovat. Bohužel, i po důkladném rozcvičení se neukázala ani žilka a to na žádné ruce. Samozřejmě, že se napoprvé netrefila a píchla mě do oka. No dobře, to přeháním, zas tolik se nespletla. Ale netrefila to. Bylo vidět, že ji není nejlíp a vypadala zoufale a pořád se mě ptala jestli mi není špatně.

V zámku zachrastil klíč a přišla paní doktorka. "Ona nemá žíly.. a my nemáme tenčí jehly.." hlásila hned nešťastně. Doktorka se na to přišla podívat a společně mi obě promasírovaly obě předloktí. Sestra měla strach hledat další žíly, aby mi nenadělala modřiny. Doktorka nakonec našla jednu žílu ze strany na zápěstí, ale tam to prý bude bolet. Sestra se tedy odhodlala ke druhému podání. Doktorka radši odešla vedle, že prý se na to nemůže dívat. Sestra by evidentně odešla ráda taky, protože z ní vypadlo, že krev dvakrát nemiluje. (Nejspíš proto se dala na kožní sestru, tam se rozhodně v krvi neutopí.) Začala se mi tedy znova šťourat tím rýčem v ruce. Měla trochu problémy mi tu žílu probodnout, říkala, že jsem tuhá, a já se radši nesnažila hledat v jejích blábolech logiku.

Doktorka už tam zase byla, zvědavost jí asi nedala. Ptala se mě, jestli sportuju, že mám tak neprůstřelné žíly. Nakonec ale zdárně napíchly a konečně začla stříkat krev. Sestře se zřetelně ulevilo, ale i tak bylo vidět, že je na tom pořád hůř než já. Asi potřetí jsem ji ujistila, že se mi opravdu nedělá z krve špatně a že už jsem zvyklá, že vždycky po odběru vypadám jak narkoman. Oblepily mě náplastmi a sestra mě ještě vyprovodila kus k východu i s moji slavnou krví a dál jsem už pokračovala sama jen se svojí deseticentimetrovou modrinou na zápěstí. Teď vypadám jako, že mě doma bijou..