Kniha se má odehrávat v Číně v třetím století před Kristem. Stručně řečeno, jde o zamotanici vztahů a intrik mezi dvěma královstvími na území dnešní Číny. Moc jednoho království začíná pohasínat díky nedostatku koní potřebných k vojenským expanzím. Naštestí je ale na obzoru obchodník s koňmi Lubuwei, který je sice ze sousedního království, ale rád udělá kariéru za hranicemi.

To je tak v kostce vše, o co jde v prvním díle trilogie. Mám historické romány ráda a co se týče historické Číny, nevím o ní nic, takže jsem od této knihy dost čekala. Na obálce se na nás kření šarmantní autor, žádný stařík, který je údajně velkým expertem na starověkou Čínu. Ta fotka ve mně sice zasela semínko pochybnosti, ale během mé návštěvy knihovny nestačilo vyklíčit ve zdravou nedůvěřivost, která by mi velela knihu vrátit do regálu. Bohužel.

Asi tak třetina knihy popisuje sex. Velmi květnatě. Další třetina knihy obsahuje čistě jen jména postav. Vždycky mám ve jménech postav guláš a tady jsem čekala větší problémy, protože Ling, Wong, Sung-Li nebo Wei-su se mi prostě pletou. Mé obavy se splnily, bohužel trochu jinak. Když je v knize bambilion postav a všechny se jmenují nějak brutálně vzletně, jako např. Jitřní hvězda, Pokojný vzestup třetího stupně nebo Sametový škrpál, po představení čtyř lidí už nevím, kdo je kdo.

Nejvíc mi ale vadily dost hloupé zápletky, nepravděpodobnost chování jednotlivých postav a oslí ba až opičí můstky, kterými autor dost těžkopádně a předvídavě tlačil děj dopředu. Styl hovoru a přemýšlení postav byl taky dost otřesný. Za všechny převyprávím jednu nitku děje:

Vladař má nemanželské dítě s jakousi "medijní kněžkou," která samozřejmě měla zůstat po celý život panna. Když porodila dítě, dala ho otci a odešla dobrovolně někam daleko na jakousi mystickou horu meditovat a rozvíjet své duševní schopnosti společně s papouškem. Dítě je holčička, ale je děsně nadaná, a tak se převléká za kluka, aby mohla studovat na prestižní škole. Tam potká studenta ze spřáteleného státu a zamilují se (opět prošpikováno poetickými metaforami). Student je od samého začátku popisován jako rozumně a logicky uvažující, čestný, bystrý a pilný žák. Ti dva se vezmou a od té doby už nikde není ani zmínka o tom, že by to děvče nějak uplatňovalo svoje vzdělání, prostě ho hodí za hlavu a dál už se chová jako (h)řadová pipka.

Těm dvěma se narodí dítě (holka). Oba mají z dítěte radost, rodinná idylka, táta zastává solidní ouřednické místo, máma kojí dítě, barák mají taky slušný, prostě samá pozitiva a sociální jistoty. Najednou se jednoho dne u nich na zahradě zjeví cizí ženská. Vyděšená matka dítěte jí chce nejdřív zahnat, protože si myslí, že to je polednice. Polednice odhodí plachetku a sdělí jí, že je její nikdy nepoznaná matka a že v křišťálové studánce vyčetla, že se jí narodila vnučka. A tak nelenila a chtěla jí vidět. Nastane mohutná vítací a líbací scéna.

Do tohoto dojemného setkání vtrhne manžel a otec mimina, prohodí s tchyní pár zdvořilostních frází a zase odejde. Tchyně z toho ale hned pozná, že zeťák je kariérista a v jeho duši je temný stín, a dceru před ním varuje. Ta nikterak nepochybuje a od té doby manželovi nedůvěřuje. Na pár dalších stránkách se opravdu i my skeptičtí čtenáři přesvědčíme, že mladý zeť je najednou vážně kariérista a není v srdci hodný a dobrý. Medijní kněžka měla pravdu. A na pár dalších stranách je najednou mladá matka nalezena za městem zavražděná a její manžel se chová podezřele. Tenhle závěr už mi škeble nebrala.

To byla jen taková postranní dějová linie. Ty ostatní jsou stejně vypečené, ne-li ještě vypečenější. Jo a proč nefritový disk? Hlavní hrdina na první stránce koupí od nějakého šmelináře nefritový disk a fanaticky se do něj zblázní. Od obchodníka se dozví, že mu disk přinese štěstí a učiní jej nesmrtelným a budoucím císařem a pak ještě nějaké plky o vajíčku a kuřeti a prvotním chaosu. Jinak během celé knížky se disk zjevuje pravidelně a to vždycky tak, že je někam natlačena pasáž, ve které se Lubuwei s diskem laská a čerpá z něj duševní sílu.

Kniha je nepřehledná slátanina, postavy jednají přinejmenším zvláštně, děj vždycky končí dobře pro dobrou stranu a nenechá tu zlou ani trochu vystrčit drápky. Z Lubuweiovy milé (chudé, krásné, čisté dětské téměř prostitutky) vychovává největší intrikánka knihy doslova kurvu, které ani vražda není cizí, a přitom autor jejich jednání po celou dobu omlouvá citovým a mocenským strádáním. Inu, jiný kraj...

Nehodlám zjišťovat, jestli se to třeba v dalším díle neobrátí, na celé knize je neuvěřitelná jedna věc. A to, že si tu neskutečnou chaotičnost a příšernou úroveň po celou dobu udržela.

Druhý ani třetí díl mi NESMÍ do bytu, natož do knihovničky.