Část I.

Dej bůh štěstí koledníkům až na věky, ámen. Někdo si o Velikonocích vykoleduje pěkná vajíčka, někdo frťana, někdo jelita a někdo si ani o Velikonocích nedá pokoje a koleduje si ve wartburcích. Posledně zmínění neví, že většina těchto mercedesů mezi bakeliťáky a papundekly, se dnes už vážně asi nehodí k ničemu jinému než k popojíždění z domu na zahradu a zpět.

Tak se stalo, že jsme vyrazili na Bílou sobotu touto limuzínou na cestu Praha - Liberec. Počasí nám přálo, sluníčko, mráz, to máme my letci na svých ocelových ořích rádi. Ovšem jen do té doby, než se stane porucha. Wartburg je bohužel z čeledi opadavých, takže se nám kolečko polámalo, ještě jsme ani nevyjeli z Prahy. Posádka člunu tvořena kapitánem Iglo, prvním důstojníkem a sekretářkou (=tedy mnou) okamžitě zakotvila.

Po dlouhém tichu nad zdvihnutou kapotou, kdy se sekretářka snažila simulovat pohled zasvěcence, se dva členové vydali do polí hledat ono polámané kolečko. Kapitán zůstal podle předpisů u potápějícího se korábu jako poslední. Zbytek posádky vytvořil rojnici a hledal na zpáteční cestě kolečko. Silnice byla frekventovaná a mnozí řidiči se asi divili, když na kraji silnice spatřili dva houbaře. Naše pohotovostní jednotka našla spoustu užitečných věci: šroubky, matičky, klínový řemen - nový, umělý narcis - starý, víčko od nádrže - nové a spoustu dalšího smíšeného zboží. Po půl kilometrů i kolečko. Po cestě zpět k vozu k němu prozíravě koupila sekretářka i matičku, která pak byla na celém autě nejkrásnější. Kolečko kapitán s prvním důstojníkem improvizovaně nasadili na osičku a na něj namotali klínový řemen. Vše utáhli tou krásnou novou matičkou za 0.30 Kč.

Kapitán dojel do nejbližšího servisního přístavu, kde měl známého dokaře, který mu koráb po hodině opravil. První důstojník měl hlad, sekretářka zase místní měnu, tak do přístavu s kapitánem nejeli a šli se najíst. Po mnoha útrapách nakoupili v blízké oáze jídla, potravinách Včela. Označení "oáza" je zde velmi nadnesené, už dlouho jsem neviděla lepší repliku komunistického krámu s ještě lepšími replikami pravých rudých prodavaček. Až na teploty blízké nule nám bylo skvěle. Po hodině přijel kapitán se žihadlem, které předlo jako nové. Ne nadlouho.

Ponaučení z celé Bílé soboty zní: Wartburg má mít už dnes funkci jedině sádrového trpaslíka v zahradě.

Pravá koleda má být ale až na Pondělí Velikonoční. Zůstali jsme věrní této tradici a zdálo se nám nejjistější opět si zakoledovat s naším wartburgem...

Část II.

Zpáteční cesta z Liberce do Prahy ubíhala vesele a utěšeně, naše plavidlo i předjíždělo (nejčastěji stojící auta). Po čase ale začalo protestovat. Asi se mu zalíbilo u kamaráda servismana a chtěl se k němu vrátit. Dával to okatě, možná spíš hlasitě najevo. 48. kilometr před Prahou se nám stal osudným. Cosi se utrhlo, prorachtalo se vnitřnostmi a málem to skolilo jezdce za námi. Zase jsme stáli na krajnici a zase se dvojice tvořena prvním důstojníkem a sekretářkou vydala zpět k Liberci hledat polámané kolečko. Našli jsme spoustu úlomků čehosi, co mohlo i nemuselo být cosi. Klínový řemen zase stávkoval, byl překvapivě překroucený, takže s ním posádka nějakou chvíli zápasila. Když se povedlo nahodit řemen, jal se kapitán řídit a ostatní roztlačovat. Když motor naskočil, vypadl najednou zpod autíčka starý známý klínový řemen. A tak jsme zjistili, že alternátoru ulétlo několik vrtulek a ulomilo se ještě pár důležitých věci. V nouzi nejvyšší zavolali naši hrdinové kapitána korábu jistějšího a spolehlivějšího. Totiž kapitána Tuttla, který se svou lodí brázdil náhodou též vody této dálnice.

Kapitán Tuttle chrabře přijel na svém bílém oři značky Škoda Favorit a všechny nás odtáhl i s naší lodí jménem Framm až do bezpečí Hloubětínských ulic. Neobešlo se to bez menších komplikací jako byla například téměř nefungující baterie warťase, naprostá absence platných dálničních známek, či drobné přehmaty v navigaci, které nastaly poté, co jsme sjeli z dálnice a chtěli jet po okresních cestách. Suma sumárum, cesta z Liberce do Prahy nás stála 5 hodin života a některé z nás ještě boty s nepříjemně našláplými suvenýry z dálniční krajnice.

Ovšem viděli jsme asi tři srnky, nějakého toho zajíce a kus světa. A poučení tentokrát zní: Když už někam jedeš v prošlé plechovce, měj po ruce Tuttla.