|
Povinný předmět pátého ročníku inženýrského studia, obor informatická fyzika. Jedna přednáška týdně,
dvě eseje týdně jako DÚ. 2 kredity.
:1. týden :
2. týden :
3. týden :
4. týden :
5. týden :
6. týden :
:7. týden :
8. týden :
9. týden :
10. týden :
1. týden:
Co očekávám od tohoto kurzu a je tento kurz důležitý pro můj budoucí život?
Upřímně řečeno skutečně očekávám zápočet a zkoušku, naučila jsem se nedělat si
velké naděje ani nic předem neočekávat, člověk pak není zbytečně zklamaný a občas bývá
i příjemně překvapen. Podobně i odpověď na druhou otázku zní ne, protože se obávám,
že co se týče etiky či morálky, je možné člověka formovat a učit jako dítě.
Nepředpokládám, že by se povedlo změnit něčí náhled na svět či morálku během jednoho
semestru po dvou hodinách týdně, ani psycholog nedokáže pracovat rychleji. Takže jen
doufám, že ten kurz nebude nudný, ale nemyslím si, že by mi po něm nějak zásadně spadly
šupiny z očí nebo bych si lebedila, jak mám správné etické a morální myšlení.
nahoru
2. týden:
Které vlastnosti si nejvíce vážím?
Minulý pátek jsem v autobuse ztratila studentskou kartu. Má čip, má šarm, protože mi otevírá nejedny dveře, můžu si na ni uložit peníze a ty si vybrat na obědě a dokonce platí i na revizory v pražské integrované dopravě, kam se chtě nechtě také pravidelně integruji. Má esprit, protože je modrá. Netušila jsem, že jsem se s ní za těch pár měsíců, co ji vlastním, tak sžila, že mi tolik chybí.
Věc jsem zjistila až ve škole, když jsem se nemohla dostat do jedněch dveří, které vždycky na jemnou prosbu karty zeleně zablikaly a pustily mě dovnitř. Hned, jak mě nějaká dobrá duše (Hamal) pustila dovnitř, volala jsem na Dopravní podniky a hlásila ztrátu. Samozřejmě se nic nenašlo. No co, tak ji zablokuji a v pondělí si půjdu pro novou. Tak. Vyřešeno... Asi tak na dvě hodiny. V pátek odpoledne tu moc lidí nebývá. Z prožitého stresu jsem udělala velikou hloupost uvařila jsem si čaj a ten jsem vypila.
Ne, nedostala jsem alergický záchvat, stalo se něco horšího. Začalo se mi chtít na záchod. Bez karty na záchod? Nemyslitelné. Kdo mě pustí? Nemůžu tu nechat svoje věci, protože už bych se k nim nemusela dostat, moje nervozita rostla, pot se perlil na čele.. když tu najednou! Záchrana! Přišla Majda! S kartou! Obvykle tu v pátek nebývá, ale měla nějaké tušení, že by jí tu ještě mohlo být třeba, a tím mě zachránila. Ta úleva, to blaho. Myslím, že můžu s klidem v srdci říct, že v tu chvíli jsem si nejvíc cenila Majdiny schopnosti být v pravou chvíli na pravém místě. Je to prostě moje hrdinka. (Ale jindy si třeba zase budu víc cenit něčeho jiného, aby to nebylo pořád tak jednotvárné a fádní, že.. ;) )
Existují absolutní hodnoty?
Myslím, že ne. Tedy když pominu absolutní nulu, která se vlastně taky zatím nikomu nepovedla dosáhnout, tak mám občas pocit, že existuje absolutní blbost, ten pocit mívám zejména na poště, ale to asi taky nebude ono. Pokud to vezmu v nějakém pseudofilozofickém slova smyslu, tak mě taky nic moc nenapadá, protože vždycky, když už se raduji, že jsem našla nějakou stabilní ba přímo absolutní hodnotu, tak se najde nějaká mrzká výjimka, a moje radost je zase v háji.
nahoru
3. týden:
Je zlo přirozené?
V tomto bodě rozhodně nemám jasno, zejména proto, že jsem vlastně zlo nikdy neviděla. Pravda, atom jsem taky nikdy na vlastní oči neviděla, ale tam existuje spousta jasně daných definic, vět a fyzikálních důkazů, což mi u zla velmi chybí. Zdá se mi tedy, že lepší by bylo nejdřív si ujasnit, co vlastně považujeme za zlo, abychom měli alespoň minimální základ, ze kterého vycházet.
Co považuji za největší problém dnešní společnosti?
Připravena psát o těžkých problémech sužujících naši společnost jako jsou například globální oteplování, problém terorismu či světového míru, hladomorech ve Rwandě, uvařila jsem si silný čaj. Chtěla jsem se opravdu od srdce zamyslet nejen nad těmito problémy, ale i nad těmi menšími, s kterými můžeme bojovat každý sám a ne jen přes své zákonně volené zástupce. Moji upřímnou vůli však opět zhatily toalety, stejně jako minule, když jsem psala první esej.
Jako tradičně jsem potřebovala na toaletu, to se nám ženám tu a tam stává. Kartu už mám, takže se tentokrát nekonalo žádné drama kolem toho, zda mě vůbec někdo pustí přes dveře na kartu. Stala se však daleko horší věc. Přijdu tam, zavřu za sebou.... a nic. Prostě nic - nesvítí světlo! Ani jedno. Doplácat se potmě na záchod není žádná sranda, ještě teď mám otlučený nos od dveří. Slepci by mohli vyprávět. Po chvíli zmateného hledání správných dveří své úsilí vzdávám, zvlášť, když mě dorazí zjištění, že ať šmátrám jak šmátrám, nikde není ani papír. To už je poslední kapka. Kde je nějaká zodpovědná a kompetentní uklízečka, která má tyhle věci na starosti?!
No nic, nemá smysl se rozčilovat, za hodinu půjdu na oběd, tak to snad do té doby vydržím. Bohužel mě díky tomu úplně přešla chuť na nějaké eufemismy kolem toho, co je na naší společnosti největší problém. Takže to pro dnešek uzavírám se zjištěním, že momentálně mi připadá, že naším největším problémem je to, že i z hov.. pardon z maličkosti děláme velký problém.
nahoru
4. týden:
Co je láska? ... očima kvantového fyzika...
Jak je všeobecně známo, lze lásku dělit do mnoha kategorií od lásky milenecké, manželské (pozor, to není totéž), bratrské a sesterské, přátelské až k lásce materiální. Nás ovšem jednotlivé kategorie nezajímají, jde nám spíše o vymezení samotného pojmu láska.
Především si spousta lidí lásku plete se zamilováním nebo chvilkovým nadšením pro někoho či něco. To je základní chyba, kterou jsme však už prokoukli, neboť jako vědci víme, že láska patří do kategorie silných interakcí, zatímco zamilování nebo krátkodobé nadšení zpravidla řadíme mezi interakce slabé.
Láska se vyznačuje silnou přitažlivostí a kde je přitažlivost, tam fyzik hledá sílu a kvantový fyzik interakce mezi elementárními částicemi. Kvantový fyzik si jako tradičně s psychologickými pojmy nedokáže poradit bez berliček svého oboru a tak hledá po svém příčinu toho, proč lidé tolik lpí na ostatních (nebo i na věcech) s takovou intenzitou a zpravidla po celý život. Dnešní fyzik má ve věci jasno, protože není hloupý a už slyšel o tzv. silné interakci.
Silná interakce má krátký dosah (cca femtometry), probíhá na atomech membrán neuronů, kde elementární částice gluony tvoří stabilní vazby a atomové fixace, které vedou k častému myšlení tak říkajíc jedním směrem (gluony jiný směr nepřipustí). Jak již bylo řečeno, hlavní roli zde hrají gluony, elementární částice s nenulovým tzv. barevným nábojem, který rozlišujeme na 8 druhů podle barev (v podstatě jde o spin), čímž lze vysvětlit mnohostrannou variabilitu a pestrost podob lásky. Dále je důležité vědět, že silná interakce je výběrová, proto se pak každý konkrétní jedinec zaměřuje na různé objekty v rámci oboru své touhy.
Krátce shrnuto, láska je silná interakce v hlavě, která člověku vydrží na celý život, a v kostce jde o silnou vazbu orientovanou na někoho nebo něco. Doprovodným jevem bývá často respekt a úcta k objektu lásky.
nahoru
Situace, ve které jsem se dobře zachovala?
28. května 1968
Vietnam, delta řeky Mekong, provincie An Lao
Bylo deštivé, ale parné ráno. Vyhrabala jsem se z propoceného pelechu a zjistila, že v při devadesáti procentní vlhkosti vzduchu pomalu nechce hořet ani cigáro. K snídani byla klasika - náhražka kafe a sendvič sněčím, co jen vzdáleně připomínalo maso. Vše odporně teplé a na hranici tekutosti.
Potom briefing, kápo nám vykládal něco o kontrole vesničanů v nějaký díře, kterých je tu kolem bezpočet. Všichni jsou to banda komunistických kolaborantů a je prý jen na nás, abychom je přesvědčili o výhodách hamburgerů a coca coly. Kašlu jim na tyhle řečičky, přeci jen je nejlepší najít si nějakou díru, zastřílet si na opice na stromech a ve finále zavolat chlapce od letectva, aby nám naštípali
pár hektarů třísek a splnili si kvóty pro pilotní přídavky. To byla má ctižádost a "sociální cítění"...
Tak jsme naskákali do našich plechovejch much a už jsme si to šněrovali kamsi do močálů a pralesa. Brali jsme to hákem, po čtvrthodince jsme zahlédli nějakou vesnici a abych řekla pravdu, bylo nám
jedno, jestli je to opravdu ta pravá. Nebylo kde sednout, tudíž jsme nacpali prázdnou bednu od munice trhavinou a zvesela ji shodili do lesejčka pod námi.
Zaprášilo se a hned jsme měli vykácené parádní kurty. Pilot posadil mašinu a začala legrace. Pamatuji si, že jsem při výskoku koutkem oka zahlédla přilétat oranžové světlo a najednou jsem metala kozelce. Po chvíli přepočítávání zdravých kostí jsem zjistila, že jsem se kupodivu dobrala k nejvyššímu číslu ze
všech zúčastněných. Možná jsem si připočítala i nějaké z těch, které se bezprizorně válely kolem mne, ale viditelně mi nic nechybělo.
Show byla na světě. Kolem se protahovali v komických pohybech mí přátelé a já náhle pocítila
záchvat patriotismu. Jonymu visely obě nohy pouze v nohavicích a jen je sledoval vytřeštěným pohledem karetního hráče, který se stal obětí podvodníka... Kupodivu jsem zaregistrovala, jak kolem mne začíná podivně mlaskat vodou nasáklá hlína a občas nás mine světluška (to se ve dne rovná
zázraku, nebo není něco v pořádku).
A potom mi to konečně seplo! Při pohledu na komicky malé postavičky v béžových špičatých kloboučcích běžících k nám jsme začali mít naspěch. Čapla jsem Jonyho za límec a upalovala s ním k nejbližšímu křoví. Tam jsme se nikým nepozorováni zahrabali do trávy a řekli jsme si, že těm
vřešťanům lehce zatopíme. Vzala jsem vysílačku a zavolala leteckou podporu.
Srdce se mi vzedmulo pýchou, když mi nad hlavou prosvištěli naši kamarádi z námořnictva. Najednou mi bylo ale trošičku horko a začala jsem podezřele doutnat. Koukla jsem na mapu a v tom mě to trklo. Rákosníci byli v sektoru R6, avšak já od mala trpěla menší vadou řeči... Řekněme, že za R mám od mala náhradu v mnohem sympatičtějším písmenku J. A co čert nechtěl, ustlali jsme si
zrovinka v sektoru J6.
Z dálky slyším Jonyho strašlivě křičet: "NAPAAAAAAAALM!!!!!!" a v nohou jsem ucítila palčivou bodavou bolest... Padám na pravý bok a slyším: "Palmovka, příští stanice..."
Sedím v metru celá opocená hledím do tváře stařeny výrazně asijských rysů, jež mi nenápadně masíruje nárt hůlkou dosti špičatou na to, aby mne vyrušila ze spánku spravedlivých. "Jony
nikde, tak holt musím spáchat dobrý skutek na té drzé bábušce," řekla jsem si a uvolnila jsem jí místo (přirozeně jen z toho důvodu, že jsem na Palmovce plánovala vystoupit). Babička něco zamumlala v kantonském dialektu zřejmě poděkování a mne u srdíčka zahřálo, že patřím k té části mládeže, která ještě není tak zkažená...
P.S.: Veliké poděkování patří bráškovi za technickou a stylistickou konzultaci ;)
nahoru
5. týden:
Rodina - základ společnosti?
Rodina - základ společnosti!
nahoru
6. týden:
Volné téma - Pití na přednáškách z etiky jako příznak úpadku občanské společnosti
Od malička mi rodiče vštěpovali, že mám mít úctu ke starším, respektovat cizí názory a neodporovat vyšší autoritě. Domnívám se, že jde o zásadní pilíře výchovy dítěte, vždyť celá naše společnost by měla být založena na vzájemném respektu, úctě a harmonii. V poslední době se však se statikou těchto pilířů cosi děje. Tatam je vzájemná úcta a respekt ke staršímu, autority naše společnost téměř nemá a pokud má, tak je jejich pověst nevalná a mravní dopad tristní. Dnešní mladá společnost nemá žádné vzory, žádné vychování, nepřemýšlí nad svými činy a svým počínáním ničí pracně dosažené hodnoty starších generací.
Tak například se vraťme k minulé hodině etiky, kdy se jeden student bez optání napil. Že se nezeptal, je samo o sobě nevychovanost, alarmující však je fakt, že ho ani nenapadlo, že by to mohlo někomu vadit! Dotyčný se sice stydí a chodí tak říkajíc kanály, ale samozřejmě by se našli i tací, kteří by se tímto narušením akademického soužití bezostyšně vychloubali po celé škole a dávali tak negativní příklad mladším ročníkům. Jistě, můžeme namítnout, že se snad moc nestalo. Ale - pitím na přednášce to začne a čím to skončí? Šibenicí? Student se zachoval naprosto sobecky a netolerantně k přednášejícímu a navíc vědomě porušil zákaz pití v učebně. A ostatní studenti se za něj postavili, protože i oni jsou vychováni ve stejné netoleranci a nerespektování pravidel, kterému se dnes módně přezdívá liberálnost. Ano, můžeme onu příhodu interpretovat v duchu různých poststrukturalistických vazeb, ale není to jen nemravné uhýbání před velkým tématem, důkaz toho, že naše společnost o etiku vlastně vůbec neusiluje? Existují ještě alespoň nějaké rudimenty morálky, když už i studenti vysokých škol prokazují naprostou absenci dobrého vychování?
Jistě, z jednoho případu lze těžko generalizovat, ale není to spíše jeden z mnoha příznaků nemoci dnešní mládeže? A nemůže se stát, že s tichým ignorováním jednoho banálního případu napomáháme i my ostatní kolektivnímu a tím pádem i neodvratnému morálnímu rozkladu společnosti? Jestliže se mládež neumí a nechce ptát, kdo jsme a kam vlastně jdeme, má dnešní občanská společnost ještě vůbec šanci? A není pak diskuze o etice jen leštěním dávno shnilých trámů?
nahoru
7. týden:
Jak řeším konflikty ve svém životě?
Nejlepší je nechat problém vyhnít. Problém pak buď seschne a zmizí nebo nabobtná do obludné velikosti, kdy je možno ho řešit jen jediným způsobem a ten je pak jediný správný. Jsem fatalistka, takže si myslím, že nemá smysl se nad čímkoli rozčilovat, protože vše je již určeno osudem a ať už problém řeším nebo ne, je jedno, protože výsledek je v obou případech stejný. Není tedy důvod problémy řešit. Mimochodem, tento způsob řešení konfliktů dělá velmi dobře mojí citlivé pleti.
Není důležité zvítězit, ale zúčastnit se
Tohle je typické heslo loserů. Nic proti, ale nezdá se vám, že ho alibisticky používají nejčastěji ti, kteří nikdy ničeho podstatného nedosáhli, sami jsou se sebou nespokojení, ale na druhou stranu jsou líní sami se sebou něco udělat? Heslo prestižního olympijského klání nám prosáklo nejen do soutěží okresního formátu, ale i do politiky a jiných profesí. A samozřejmě, že je důležité zvítězit, jenže nikdo neprohrává rád, a ještě méně lidí si to přizná. Proto lidé tak rádi sahají k tomuto okřídlenému rčení, kterým omlouvají nejen svou neschopnost zvítězit, ale hlavně neschopnost umět si přiznat prohru. Takže není důležité zvítězit, ale vyhrát!
nahoru
8. týden:
Peníze požehnání nebo prokletí?
Jednoznačná odpověď neexistuje. Bohatí naříkají, že sice mají ty peníze, ale co by za to dali, kdyby byli šťastní, třeba i bez peněz. Zpravidla kecají, majetku se nikdo nevzdává jen tak s pochybnou vidinou ještě pochybnějšího štěstí. Peníze jsou prostě jistější než vrtkavá štěstěna. No a chudí nespokojeně naříkají, že jim ke štěstí chybí právě jen ty peníze, a že kdyby je měli, tak by byli konečně šťastní. Taky lžou, protože jakmile dostanou trochu, chtějí víc a stále nejsou spokojeni.
Na vině je asi lidská ctižádost, která člověka stále nutí být nespokojeným s daným stavem věcí. A jestli se platí penězi nebo se měří majetek na počty prasat, je úplně jedno. Z hlediska ekonomického jsou samozřejmě peníze geniální vynález, který mnoho věcí usnadňuje, takže se už nemusíme hádat, jestli dvě prasata z mého chovu mají stejnou hodnotu jako dvě prasata ze sousedova chovu, ale můžeme se pěkně civilizovaně hádat - ne, to není korektní výraz můžeme diskutovat o tom, o kolik je euro hodnotnější než dolar.
nahoru
9. týden:
Co je život?
Změna je život. S tímto diferenciálním rčením se plně ztotožňuji. Slůvko změna znamená v matematické či fyzikální hantýrce zpravidla diferenciál, tedy větu lze přepsat takto:
Derivace funkce A podle proměnné b je rovna životu. Za proměnnou b lze dosadit čas, prostor, peníze.. prakticky cokoli. Je-li funkce A na proměnné b nezávislá, pak nastane situace, kdy život = 0. Musíme vzít v úvahu i fakt, že spousta věcí je funkcemi více proměnných, pak musíme hledat parciální derivace podle všech proměnných, tedy hledáme gradient funkce A.
Takto získává pojem život další rozměr, neboť jeho nenulovou hodnotu získávají i předměty z našeho běžného hlediska neživé. Kupříkladu skála, která časem podléhá erozi se de facto mění, čili žije. Toto zjištění není nikterak překvapivé, teorie všeobecné vzájemné provázanosti je známá a mnoha lidmi podporovaná.
Celá rovnice se samozřejmě dál komplikuje vzájemnými závislostmi a provázanostmi mezi jednotlivými proměnnými. K přesnému explicitnímu tvaru patrně nelze dojít, protože nenulovou hodnotu života vykazuje vše, čím jsme obklopeni, život lze tedy brát jako komplexní celek, jehož jsme nedílnou součástí nejen my, ale i vše ostatní kolem nás.
nahoru
10. týden:
Žebříček hodnot
Za prvé bych ráda věděla, zda má vůbec smysl tvořit jakýkoli žebříček hodnot. Osobně si moc nedokážu představit rozdíl mezi druhým a například čtvrtým místem. Pro mě jsou prakticky obě pozice rovnocenné, navíc se mi důležitost jednotlivých věcí či potřeb tak rychle mění, že je zbytečné to jakkoli monitorovat. Ale budiž, pokusím se tedy vyplodit nějaké seřazení.
Nejstabilnější je asi první místo, bez mučení se přiznám, že se tam schovává jídlo. Mohla bych to sice kamuflovat spasitelskými výkřiky: Jídlo pro všechny na celém světě, ale to nemám zapotřebí, protože si ráda sebekriticky přiznám, že myslím v první řadě na sebe. Dál už je to horší, tam už se nám ty mršky hodnoty stírají a podle potřeby mění. V zásadě ale stále platí, že nejčastěji se na druhém místě drží uspokojování dalších životních potřeb, které se tu a tam dokáží vyšvihnout i na první pozici. Zbývá nám třetí místo, tam už se to vůbec dramaticky mění od manikýrových nůžtiček, když si zatrhnu nehet, přes nové botky, až po zdraví, když mám nějakou bolístku. Tím chci prostě říct, že staré známé pořekadlo dokud nejde o život, jde o prd, asi nejlépe vystihuje celý můj hodnotový žebříček.
nahoru
:1. týden :
2. týden :
3. týden :
4. týden :
5. týden :
6. týden :
:7. týden :
8. týden :
9. týden :
10. týden :
|
